Dědeček

Ukázka

Zlomená noha v hostinci Na Koruně

Snad nejznámější historkou z dědečkovy praxe, která se stala ještě za první republiky, kdy byl soukromým lékařem, ale mnohokrát jsem ji od různých lidí slyšel i dávno potom, se odehrála v jeho oblíbené hospodě Na Koruně. Dědeček tam již jednou úspěšně zakročil, když jakýsi nedočkavý jedlík nacpal do sebe velký kus masa s kostí a sousto mu uvízlo v krku. Začal se dusit a měl štěstí - dědeček vévodil partě štamgastů u vedlejšího stolu. Zatímco spolustolovníci bouchali nebohého jedlíka marně do zad, dědeček zastrčil svůj prostředník a ukazováček do hostova krku a uvízlé sousto prostě vytáhl ven.

„No, tak to bych teda uměl taky,“ komentoval to tehdy neuctivě hostinský.

Krátce nato byl dědeček povolán ze své soukromé ordinace, kterou měl ve vile v ulici Na Chmelnici, do hostince Na Koruně v téže ulici, aby rychle přišel, že je tam „zlomená noha“. Tehdy neexistovala záchranka a praktický lékař musel umět ošetřit zlomenou nohu, stejně jako sešít ránu, jinak by se znemožnil. Dědeček se vybavil dlahami a vším potřebným a rychle šel poskytnout pomoc zraněnému do své oblíbené hospody. Tam vládlo podezřele napjaté ticho.

„Tak kde je?“

„Kdo?“

„Ta zlomená noha.“

„Ta? Támhle!“

A hospodský ukázal na židli, u které byla zlomená noha. Vzápětí hospoda zaburácela smíchem.

Dědeček se ani neusmál. S velmi vážnou tváří vytáhl své lékařské náčiní a začal židli ošetřovat, jako by šlo o zlomenou nohu člověka. Někdo se nervózně zasmál, ale štamgasti i hostinský postupně ztichli a zvážněli. Dědeček se nenechal rušit, přikládal dlahu, sádroval…

Když práci dokončil, zeptal se, kdo ho to zavolal.

„Ale mě poslal pan hostinský,“ bránil se nešťastník.

„Výborně, takže účet vystavíme panu hostinskému.“

A dědeček napsal a orazítkoval řádný, asi pěkně mastný lékařský účet za ošetření zlomené nohy nepojištěnému pacientovi. Hostinskému ztuhl úsměv na rtech.

Účet pan hostinský nakonec neplatil. Dědeček si ho Na Koruně prý dlouho vybíral „v naturáliích“.