Akorát že mi zabili tátu

Recenze

Pojmy fanoušek a objektivita tvoři zpravidla oxymóron, nemluvě o tom, ze při vyslovení prvního se mi ježí chlupy po těle. Vojtěch Klimt je Krylův fanoušek, dokonce předseda jeho fanklubu. Jedna z mnoha fotografií v knize to pyšně dokládá: sedí, osmnáctiletý, v obklopení podobných exemplářů a s nimi Mistr. Jenže, Klimt je dnes o 15 let starší, takto samožerná fotka je v knize jediná a samotný text nemůže být od jejího charakteru dál. Precizní životopis, vyvedený do kronikářsky znaleckého detailu, bez emocí, bez příměsi vlezlé subjektivity. Potlačená subjektivita je na fanouška obdivuhodný výkon. Díky němu z adorovaného objektu vychází člověk chybující a asi někdy těžko snesitelný, zato z masa a kostí, protože plakátů si užil až až. Jde patrně o nejstřízlivější a také nejobsažnější »krylogický« text, jaký dosud vyšel. Přidejme krásnou polygrafickou úpravu knihy na polokřídě a výsledkem je skutečně kvalitní publikace.

Roman Lipčík

Recenze

Krylovská »bible« je zcela vyčerpávající

 

Knížek a dalších rozsáhlých textů snažících se zmapovat komplikované osudy i duši Karla Kryla už vyšla celá řada. Biografie Vojtěcha Klimta Akorát že mi zabili tátu je z nich nejpodrobnější.

 

Vojtěch Klimt (ročník 1973) je od roku 1991 předsedou pražského Klubu Karla Kryla, tedy jakéhosi jeho fanklubu, jak se říká v popu. Z toho částečně vyplývá, že Krylova osobnost je do značné míry »smyslem Klimtova života«.

O své práci v Klubu ovšem Klimt píše: »Nikdy jsem nerazil nekritický obdiv k Mistrovi.« I v knize se snaží co nejvíce zachovat objektivní pohled, byť mu v některých komentářích samozřejmě nemůže hodnotící pohled - logicky vždy v Krylův prospěch - jaksi »neulétnout«.

 

Kniha je ovšem fascinující především sumou faktických informací, které přináší. Každý, kdo se někdy alespoň otřel o publicistiku, musí nad množstvím prostudovaného materiálu vyseknout autorovi poklonu (jen pro ilustraci: v knize je 689 pramenných odkazů).

 

Životopis postupuje logicky a přísně chronologicky, některé pasáže spíše připomínají jakýsi heslář, ve kterém autor s přepečlivou důsledností například vypisuje všechna data a místa Krylových koncertů.

Pro běžného čtenáře tato místa mohou být až únavná, pro »historii« ale Klimt odvedl práci výborně a zřetelně poctivě, takže pro každého, kdo se v budoucnu bude chtít Krylem hlouběji zabývat, bude jeho spis téměř »biblí« - už proto, že nebude muset zdaleka všechny prameny znovu prostudovávat.

 

Je zajímavé, že ačkoli Klimt doposud nemá žádnou publicistickou zkušenost (podílel se doposud spíš jako poradce a »archivář« na několika dosavadních krylovských publikacích), jeho kniha je překvapivě slušně napsána.

Zde je ale zřejmě potřeba přičíst zásluhu redaktorovi Karlu Jadrnému, který podle tiráže knihu »připravil k vydání«. To ovšem nikterak nesnižuje fakt, že hlavní mamutí práce je výsledkem píle a (nefanatického) fandovství Vojtěcha Klimta.

 

Po informačně taktéž velmi výživném knižním rozhovoru Jaroslava Riedla s publicistou Jiřím Černým (mimochodem dalším velkým »krylologem«) si tak může nakladatelství Galén - svou hlavní náplní se paradoxně věnující lékařské odborné literatuře - připsat další přesný zásah.

 

Hodnocení iDNES.cz: 80 %

Recenze

Odjel s karavanou mraků

 

Knížka mapující životní pouť Karla Kryla nazvaná Akorát že mi zabili tátu vyšla v nakladatelství Galén již ve druhé polovině loňského roku, ale protože byla brzy vyprodaná, je od ledna k dispozici druhé, opravené a doplněné vydání. Autor Vojtěch Klimt nejprve čtenáře informuje o původu Krylovy rodiny, o založení tiskárenské firmy Kryl & Scotti v Novém Jičíně, i o tom, že Karel Kryl, otec zpěváka Karla Kryla, musel po záboru pohraničních území v roce 1938 přemístit firmu do Kroměříže, kde se 12. dubna 1944 Karel junior narodil. Ovšem než začal rozum brát přišel únor 1948 a v roce 1950 byla rodinná tiskárna definitivně zničena a drahé stroje, které v minulosti přinášely prostřednictvím krásné literatury lidem radost, před zraky celé rodiny barbarsky rozmláceny. A tak již v roce, kdy začíná chodit do školy, se malý Karel setkává s tvrdou životní realitou a odstartuje tak k nelehkému životnímu běhu, který se bohužel končí předčasně již 3. března 1994, v nedožitých padesáti letech. Tento běh přes nespočetné překážky se nám autor knihy na více než třech stech stranách snaží přiblížit a nutno konstatovat, že se mu to daří znamenitě. Popis jednotlivých etap Krylova života zasazuje do celkového kontextu dobových událostí, prokládá ho písňovými texty i citacemi z rozhovorů a korespondence, vzpomínkami přátel a úryvky z novinových článků. Ač je text nabit fakty a informacemi, je neobyčejně čtivý a dokáže dokonale upoutat čtenářovu pozornost. Autor si prostě počíná jako zkušený publicista či historik, ačkoli - jak jsem ke svému překvapení zjistil - ani jedním není. Objektem jeho profesionální práce jsou informační technologie, a zřejmě preciznost a smysl pro systematičnost potřebné v tomto oboru si přenesl i do práce, která mu byla velkým koníčkem, a o níž mi něco řekl v následujícím krátkém rozhovoru.

 

Vojto, ty jsi se narodil v roce, kdy už Karel Kryl byl čtvrtým rokem v emigraci. Vzpomeneš si kdy jsi poprvé slyšel jeho jméno, případně jeho písničku? Kdo ti ji pustil?

Poprvé jsem o Krylovi slyšel někdy v roce 1987. Proč je zakázaný, jsem ve třinácti letech nechápal. Nikdo mi to ovšem vysvětlovat nechtěl, konečně bylo to tehdy o ústa. Jako úplně první jsem slyšel album Rakovina z kazety zapůjčené spolužačkou Zuzanou, dcerou tehdejšího vydavatele samizdatové literatury a dnešního majitele nakladatelství Trigon Vladislava Zadrobílka. Byl to pro mě zážitek, ale trvalo dobře rok, než mi začal docházet i obsah.

 

Kdy jsi uviděl Karla poprvé naživo a kdy jsi s ním mluvil?

Poprvé jsem ho uviděl v březnu 1990 na koncertu v pražském Paláci kultury. Posléze jsem napsal do Klubu Karla Kryla velmi kritický dopis k jejich činnosti. Martin Štumpf mě neposlal do háje, ale pozval na schůzi výboru, kam se dostavil i Mistr. Martinovi vděčím za to, že jsem Kryla ještě stihl poznat.

 

Jak vznikla myšlenka na sepsání této knihy a kdy jsi s prací na její přípravě začal?

Ve většině publikovaných prací jsem Kryla moc nepoznával. Navíc se mi to stále zdálo nedostatečné. S knížkou jsem začal někdy na konci roku 2003 aniž by mě předtím napadlo, že se do toho kdy pustím. Hlavní práce trvala asi dva roky, zbytek času bylo zpřesňování, doplňování a nakonec pilování textu s Karlem Jadrným, který na tom dělal úplně zadarmo. Karel Jadrný je jeden z Krylových exilových kamarádů, navíc vydavatel a editor řady náročných publikací, takže bych těžko pro svou knížku hledal někoho lepšího. Zůstávám vděčný i dalším lidem.

 

Čtenář knihy pochopí, že jsi musel prostudovat neuvěřitelné množství pramenů. Jak jsi zjišťoval, které dokumenty jsou ty důležité, pro tebe užitečné, a kde je najdeš?

Oproti někomu, kdo by začínal na zelené louce, jsem měl přeci jen výhodu. Většinu nakonec použitých materiálů jsem během let posbíral a tudíž dobře znal. V Karlově archivu jsem si pak už jen některé věci upřesnil. Bylo třeba rozlišit mezi fakty a nepravděpodobnými informacemi a pověrami. V tom mi ty »roky s Krylem« určitě pomohly. Na řadu dokumentů byly odkazy v jiných materiálech, některé mi přihrála náhoda. Hodiny strávené v knihovnách a archivech asi nespočítám.

 

Překvapilo tě, že první vydání tvé knihy bylo tak rychle vyprodáno?

Kryl je pořád zajímavé téma. Bylo to znát i z ohlasů na internetových stránkách Klubu Karla Kryla, které dělám asi pět let. Každopádně na tom snad Galén neprodělá, přestože mě v jiném nakladatelství předtím z obavy o prodejnost odmítli. S nakladatelem Dr. Houdkem mě seznámil kamarád. Kdyby to neudělal, nejspíš by rukopis ještě nějakou dobu zůstal v šuplíku, protože na obíhání nakladatelských domů jsem neměl chuť ani žaludek. Po prvním neúspěchu jsem to nechal osudu. Galénu jsem za jejich péči o knížku moc vděčný.

 

Domníváš se, že jsi svůj podíl na badatelské práci o fenoménu jménem Kryl už odvedl a další kroky přenecháš svým následovníkům, nebo hodláš v pátrání na tomto poli pokračovat?

Pokud bude čas, chci na tom ještě dělat. Za pár let, bude-li zájem, může vyjít doplněné vydání. Jednou z věcí bylo vytipování lidí, kteří měli ke Krylovi skutečně blízko, a kteří by k tématu mohli něco nového říci, bez překrucování a bez emocí. Jsou ještě tři lidé, se kterými jsem neměl možnost mluvit, jak by bylo třeba. Všichni žijí v Německu. Jinak budu určitě rád, když se objeví na Kryla i jiné, nové pohledy. Chybí zejména nestranné hodnocení jeho tvorby a názorů.

 

A na závěr asi nejtěžší otázka. Myslíš, že by měl Karel z tvé knihy radost, případně jaké bys od něj čekal připomínky či výhrady?

To si netroufám odhadovat. Nejspíš by ho potěšily první knihtiskařské kapitoly. Nemyslím si ale, že by člověk, který se tak nerad svěřoval se svým soukromím, nad podobnými knihami jásal. Asi by ho spíš zajímalo hodnocení jeho práce než popis jeho života. Kolem Kryla existuje ale tolik překroucených záležitostí, že jsem právě jeho životopis považoval za důležitý.

Můj pohled na Kryla prošel značným vývojem. Od naivity, přes rozčarování až po zjištění, že šlo o člověka s řadou výjimečných vlastností, ale také slabostí. Nijak se neslučoval s modlou, kterou jsme si tu z něj v 70. a 80. letech vytvořili. Skutečný Kryl byl mnohem složitější.

 

Tolik tedy Vojtěch Klimt. Já ještě dodám, že smysl pro systém a třídění a ukládání nasbíraného materiálu získal podle svých slov již ve studentských letech, kdy se věnoval sbírání zkamenělin. Je báječné, že své tehdy získané návyky tak účelně použil i při sběru materiálů, které mají do zkamenělin hodně daleko, což dokázal i tím, jak pružně zareagoval na možnost druhého vydání a bleskově provedl opravy a doplňky v textu. Ty doplňky se týkaly hlavně diskografie, která se stále rozrůstá, a je stejně jako Krylova bibliografie důležitou součástí knihy. Velmi objemný je i seznam použité literatury a počet poznámek v textu odkazujících na zdroj informace se vyšplhal na číslo 689. Nechybí ani abecední rejstřík jmen v textu uvedených, kterých tu figuruje okolo sedmi set, a velké množství mezi textem umístěných fotografií. Na jedné z nich můžeme spatřit i autora knihy, jak byl v červenci 1991 zachycen s Karlem a jeho přáteli.

 

Knížka bude k dostání na jarním srazu a s Vojtou Klimtem se doufám setkáme na některém z klubových večerů, kde nám řekne další podrobnosti o své náročné práci na této knize, pro jejíž titul použil úryvek z jednoho Karlova rozhovoru.

 

P.S. Album, které je v diskografii zařazeno jako poslední, je právě teď možno zakoupit v Levných knihách za 99 Kč. Je to 2CD se záznamem koncertu, který Karel Kryl odehrál 20.5.1986 v Sokol House v Sydney.

Ivan Kott

Recenze

Co ještě nevíme o Krylovi

 

Trpkost Krylova zklamání z vývoje polistopadových poměrů je už zapomenuta. Zbyly jeho písničky a verše. Leckteré ještě aktuálnější než před lety.

 

Přestože nemá kulaté výročí narození ani smrti, vyšly v posledních měsících tři knižní tituly a další CD se jménem Karla Kryla na obálce. Obsáhlý výběr rozhovorů a jiných materiálů, v nichž se o Karlu Krylovi psalo v tiskovinách nebo hovořilo v rádiích a televizi v rozmezí let 1966 až 1994, ukazuje dost podrobně Krylovu mediální tvář. Pečlivě připravený životopisný svazek Akorát že mi zabili tátu patří k nejobjektivnějším a zřejmě nejpřesnějším, jaké dosud kdo napsal. A sbírka veršů Pochyby ukazuje ceněnou, ale méně frekventovanou část Krylovy tvorby. Přesto jsou to jen další kamínky do mozaiky portrétu osobnosti, kterou sice kdekdo znal, kterou si kdekdo přisvojuje a leckdo využívá, ale kterou málokdo opravdu pochopil.

 

»Karel byl netuctový, hluboký a bujarý stejně jako jeho tvorba,« upozorňuje v epilogu Krylova životního příběhu Akorát že mi zabili tátu jeho autor Vojtěch Klimt. »Miloval ženy, život, poezii a své publikum. Života užíval naplno a v tempu, které by jinému vystačilo na tři… V soukromí odkládal masku suverénního bohéma, pod níž se skrýval tichý, plachý a později už velmi unavený člověk.«

 

Přeceněný básník, nedoceněný skladatel a zpěvák

Na to, že se nedožil ani padesáti let, je bibliografie i diskografie Karla Kryla vlastně překvapivě obsáhlá. Mnohé se o významu jeho tvorby napsalo, hodně se už diskutovaly kolísavé vlny kvality jeho textů v exilu a zejména potom, po triumfálním návratu na domácí scénu. Dodnes se ale ani odborníci v hodnocení Kryla-autora a Kryla-interpreta neshodnou.

 

»Karel je podle mne přece jen poněkud přeceněný jako básník a myslím, že je v odborných kruzích rozhodně nedoceněný jako písničkář a zejména jako skladatel a interpret,« upozorňuje hudební publicista a editor tří posmrtných výborů z nahrávek písní Karla Kryla Jiří Černý.

»Nemám to sice podloženo nějakým solidním průzkumem, je to jen moje domněnka, ale myslím si, že jeho písničky se tolik zpívají v nejširších vrstvách především proto, že jsou melodické, zapamatovatelné, přitom nejsou banální. Jsou oblíbené nejen kvůli hudbě, ale i pro celkový zvuk nahrávek. Výborně v nich spolu drží melodie, jednoduchost kytarového doprovodu, byť hraného až na samém okraji technické způsobilosti, a úžasná barva Krylova hlasu. To spojení basu s Karlovou chlapeckou bezprostředností je obrovsky působivé. Jeho hlas je natolik důvěryhodný, že i kdyby Kryl zpíval pitomosti - a to se zaplaťpánbůh nestalo - myslím, že by stejně posluchače přitahoval.«

 

Už v pětadvaceti byl na vrcholu

O Karlu Krylovi se ví, že byl citlivý, výsostně čestný, názorově nekompromisní a ve své poctivosti a přímosti možná až naivní. Jako člověk léty zrál a vyvíjel se, jako písničkář byl zřejmě hotov už v pětadvaceti. Dvacet let strávených v exilu jej lidsky nejspíš zocelilo - například se mohl domů vrátit s čistým štítem - nikdo mu však už nikdy nevynahradil to, oč jej přerušení kariéry v okamžiku největšího tvůrčího rozkvětu připravilo. Písně, které napsal do pětadvaceti, nikdy neztratily sílu.

 

»Pokud jde o interpretaci - a tím mám na mysli jak studiové nahrávky, tak koncerty - než odcházel, byl na vrcholu, už tenkrát byl výjimečný zpěvák, hotový písničkář,« souhlasí Jiří Černý. »Co do kvality zpívání se pak už moc nezlepšil, spíš se v exilu ještě rozšířil jeho záběr. Po těch dvaceti letech jeho hlas trochu ztratil na rozsahu a musel si pak na koncertech vypomáhat, taky si myslím, že se rychleji unavil, protože on koncertoval hodně, trošku nad svoje možnosti. Pak tedy zpíval písničky, které neměly takový rozsah, nebo pokud měly, jako třeba Anděl, transponoval si je níž, aby se neškrtil.«

 

Naštěstí Krylovi šlo vždycky hlavně o obsah písní, o to, co chtěl sdělit. Proto se nechtěně nebo alespoň ne cíleně stal tribunem po srpnové okupaci Československa v roce 1968, proto se čas od času ocital »na suchu« s invencí, když nemohl říkat, co bylo třeba, tam, kde to bylo třeba. Proto trpěl nedostatkem nápadů, když nebyl zrovna zamilovaný. Proto upadal do pochybností, když neviděl konkrétní výsledky svých snah.

 

Z exilu se Karel Kryl po listopadu 1989 vrátil jen napůl. V Německu žila jeho druhá manželka Marlen, které by přesazení do Čech nevyhovovalo, tak »pendloval« a později se z Mnichova přestěhovali alespoň blíž k hranicím. První euforie z návratu a bouřlivého vítání publikem, které znalo jeho texty nazpaměť i po dvaceti letech, nutně musela opadnout. Skončila Krylova práce ve Svobodné Evropě (potřeboval příliš často dovolenou na vystupování v Čechách a na Slovensku) a v postkomunistické zemi se věci nevyvíjely, jak by si představoval. Psal veršované komentáře situace, ale písničky jej nenapadaly. Radil, ale nikdo mu nenaslouchal, kritizoval, a za to ho peskovali, křičel, ale neměl adresáta. Nakonec vznikl dojem, že Kryl je zatrpklý kverulant. Leccos měla na svědomí asi Krylova nátura, nepřetržitá zjitřenost a nespokojenost, která je ovšem motorem tvořivých lidí.

 

»Částečně to opravdu byla jeho povaha věčně nespokojeného umělce,« říká Jiří Černý. »Ale objektivní základ té nespokojenosti byl asi v tom, že on si během dvaceti let, tedy naprosté většiny svého dospělého života, zvykl na prostředí demokratického státu, navíc na univerzitní atmosféru v mnohém velice volného města Mnichova, kde žil. Volná výměna myšlenek pro něj byla samozřejmostí. Když sem po letech opět přišel, zdálo se mu, že tady ta svobodná výměna myšlenek není, že přijímání svobody je příliš nadšené, nekritické, zkrátka ta naše polistopadová euforie pro něj byla příliš zjednodušená.« Kromě osobních problémů a hledání autorského ho ale poměry ve zdejší společnosti silně vzrušovaly. Co ho zklamalo nejvíc? »Určitě ho štvaly dvě věci, to bylo vidět na všem, co zpíval, říkal, jak se choval,« vzpomíná Jiří Černý. »Především byl přesvědčený, že většina lidí v obou národech je natolik zhnusena komunismem a léty totality, že tady komunistická strana nebude mít žádnou šanci. Prohlašoval, že by ji nezakazoval, že s ní nikdo nepůjde. A hned v těch prvních svobodných volbách zažil šok: přes dvanáct procent pro komunisty. To pro něj byla obrovská rána. V tomhle předpokladu se zmýlil, ostatně nebyl sám.«

 

»Druhá věc, která ho žrala, byl rozpad republiky,« pokračuje Jiří Černý. »On vyznával to, čemu se říkalo čechoslovakismus, tomu věřil, měl na Slovensku spoustu přátel, dokonce měl dojem, já tedy myslím, že nesprávný, že ho tam mají lidi radši než v Čechách a na Moravě. Po všechna léta byl ten hrdý Čechoslovák, jeden z mála, kdo si nevybojoval statut politického uprchlíka. A rozpad republiky nesl velmi těžce. Taky neznal bratra, když obviňoval politiky, kteří za to mohli - Mečiar, Čarnogurský, Klaus, Havel, ti všichni mu splývali v jednu množinu, která se zasloužila o to, že společná republika už neexistovala. Z toho, že se chytal každého stébla, jak rozpadu Československa zabránit, vznikl pak možná dojem, že se Kryl přiklonil k sociální demokracii. To ale bylo proto, že Miloš Zeman do poslední chvíle vymýšlel způsoby, jak tomu rozpadu zabránit. Ale Karel Kryl byl zarytý pravičák a vím, že jeho daleko nejoblíbenějším politikem po druhé světové válce byl Franz Josef Strauss.«

 

Používaný i zneužívaný

V březnu to bude už třináct let, co se nad Karlem Krylem zavřel hrob. Jak čas plyne, co chvíli jeho písničky slyšíme. Ne ovšem vždy v originále... Kryl, tak jako i jiní výrazní zpěváci, byl často používán a někdy možná i zneužíván. »Že ho zneužívá kdekdo a už řadu let, je evidentní,« nepochybuje Jiří Černý. »Sládek si ho bral do pusy, používal jeho melodie, taky Grebeníček, což bylo zvlášť nevkusné, sociální demokraté, konkrétně Zeman. Celá ta teze, že Kryl chtěl, aby jeho písnička byla jakousi volební znělkou sociální demokracie, mi přijde hodně divná - Karel se takhle pro nějakou stranu nikdy neangažoval. Angažoval se vždycky leda pro myšlenku a zakládal si na tom, že on je Kryl, že je ojedinělý, v tom ho podporoval už jeho otec, který mu kladl na srdce krylovskou tradici už od dědečka a pradědečka.« Podle Černého se s tím, že Karel Kryl byl a bude zneužívaný, nedá nic dělat. »To potkalo i další písničkáře, ale já si myslím, že to dílo je dostatečně známé, aby si to jeho posluchači přebrali.« Může ale vzniknout obava, že proslulé Krylovy písně, které se v sedmdesátých a osmdesátých letech pouštěly potají na zapřenou, už budou mladší posluchači znát třeba jen z podání Daniela Landy. »Myslím, že tohle nebezpečí už vyvanulo. Landovi přiznejme, že jeho zásluhou poznali Kryla lidi, kteří by se k němu dostávali hůř nebo později nebo vůbec ne, ale vliv těch nahrávek už trošku vyvětral. A Kryla používají další interpreti, třeba Pavla Milcová nebo Raven, jsou tu nahrávky s Antoninou Krzystońovou, a bude jich jistě ještě přibývat, ale čas to nakonec srovná.«

 

Jisté je, že Kryl zůstane Krylem, i když jej zpívá třeba Jaromír Nohavica. »Ze všech našich písničkářů je Krylovi Nohavica daleko nejpodobnější,« soudí Jiří Černý. »Oběma je společná ohromně bohatá slovní zásoba, historický záběr, tematická šíře, sdělnost, naprosto precizní až puntičkářská forma, srozumitelnost, výslovnost. A já si myslím, že Nohavica byl určitě logickou volbou, když z hradu Helfštýn tehdy televize přenášela koncert několika desítek Krylových písniček... Ale přesto význam vidím spíš v jakémsi díkůvzdání. Že by Nohavica přinesl ke Krylovi něco nového, že by v něm objevil nějaké polohy, kterých si člověk snad ještě nevšiml, to se, myslím, nestalo. Pořád čekám, kdy se najde někdo, kdo aspoň s jednou Krylovou písničkou udělá to, co udělal třeba Joe Cocker s písní Beatles With A Little Help From My Friends. Dal jí úplně jiný rytmus, tempo, a vlastně to nakonec nazpíval líp než Ringo Starr.«

 

Autor s nadhledem

Po létech, jež uplynula od smrti Karla Kryla, a poté, co se, byť se skřípěním zubů, vyjasnila autorská práva (nyní je, podle Karlova přání, drží Krylova vdova a dědička Marlen, takže už nemůže dojít k tahanicím, jako když Kryla vydala kdysi agentura Petra Jandy…), se zdá, že všechno podstatné z jeho tvorby a života už známe a z tajemství kolem nadaného písničkáře a také zapáleného výtvarníka k odhalení už mnoho nezbylo. Sám by si nějaké posmrtné sondy do svého soukromí stejně nepřál - dá se tak usuzovat i podle Krylova odmítavého stanoviska k uveřejňování osobní korespondence (sám ale dopisy rád psal a věnoval jejich obsahu i formě velkou péči).

 

»Když jsem připravoval tři posmrtné výběry - Jedůvky, Děkuji a To nejlepší 2 - měl jsem možnost si vyposlechnout celý krylovský archiv nejen ve Svobodné Evropě, ale také archiv Karlova přítele v exilu, a nahrávek, kterých jsem nepoužil, je minimálně,« říká Jiří Černý. »Myslím, že pokud zůstalo něco málo ještě u Marlen, nebudou to asi zásadní věci. On kupodivu měl nad svou tvorbou nadhled, to se poštěstí málokomu, a za svého života si na svoje studiové desky už sám vybral to nejlepší. Spíš bych řekl, že je škoda, že ty nahrávky, které pak vyšly, nejsou příliš využívané. Kolegové v rozhlase s Krylem skončili někde u Maškar, a ty posmrtné výběry, do kterých jsem se snažil dát především neznámé věci, lidi neznají, protože rozhlas ani televize to nehrají, opomíjejí, možná ani ne úmyslně, ale prostě proto, že o nich ani nevědí.«

 

Mýty zůstávají

Přes to, že vyšly už i spisy Karla Kryla a »všechno už se ví«, přetrvávají i leckteré mýty spojené s jeho osobou. »Jeden mýtus se stále ještě traduje o tom, jak byl Karel Kryl během prvních revolučních dnů donucený zpívat s Karlem Gottem hymnu z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí. U toho jsem byl a vím, že je to nesmysl,« vzpomíná Jiří Černý. »Tehdy si během několika vteřin dohadovali tóninu, v jaké budou zpívat. Že ho to později mrzelo, to je druhá věc, ale v tu chvíli to udělal zcela spontánně. Další mýtus praví, že se s nikým nesnesl. Ano, měl v sobě obrovský neklid a přecitlivělost, ale to byla jenom část Karla Kryla. Ta druhá část, řekl bych zděděná po mamince, byla veliká něha. On se za ni nestyděl, ale nedával ji na každém kroku na odiv.«

 

Také se dost často říká, že Kryl byl povznesený nad všechny pocty a že se ošklíbal nad vysokou společností. »Myslím, že v něm, jako takřka v každém mužském, byla touha po nějakém oficiálním uznání. Souhlasím s Martinem Schulzem, který ho dobře znal ze spolupráce ve Svobodné Evropě, že Karel doufal, že mu prezident Havel dá vyznamenání. Přišlo, bohužel, až pozdě, po jeho smrti. Poctami ostatně nepohrdal ani zamlada. Ti, kteří ho zažili na jeho první a poslední Bratislavské lyře v roce 1969, si vzpomenou, že se tam Kryl cítil docela spokojeně, měl svůj oficiální recitál a na recepcích si rozhodně neuplivoval,« komentuje Černý.

 

»Taky si nemyslím, že Kryl byl nejradši v hospodách, jak se vypravuje. On v nich často býval, ale z mnoha narážek jsem poznal, že by se byl rád zúčastnil i té nejvyšší politiky, byl by rád „byl u toho" a poradil. To chlapáctví a suverenita, kterou dával najevo, mu asi pomáhalo překonat handicap těch jeho 158 centimetrů výšky. Ale co je podstatné - dokázal si sám nad sebou udržet nadhled. Velice rád citoval sám sebe a většinou to uváděl slovy „jak už říká klasik…"«

Marta Švagrová

Recenze

Kniha Vojtěcha Klimta představuje v pořadí již třetí životopisné dílo o legendárním písničkáři Karlu Krylovi. O její kvalitě (a rozdílu oproti předcházejícím zpracováním Miloše Čermáka a Michala Huvara) svědčí mimo jiné i nebývalý čtenářský zájem, který tato kniha vyvolala - nakladatelství Galén ji vydalo v časovém rozmezí několika měsíců již ve druhém vydání. Jedním z důvodů tohoto úspěchu může být skutečnost, že Klimtova studie zasazuje Krylův životní příběh do širšího kulturněhistorického kontextu českých dějin 20. století. Nezačíná Krylovým narozením v roce 1944, ale líčením historie tiskařského rodu Krylů od poloviny 19. století. Tento historický exkurs není ovšem samoúčelný. Písničkářův otec jako spolumajitel známé tiskárny Kryl & Scotti byl významnou osobností prvorepublikového literárního prostředí - mezi jeho zákazníky patřili takoví umělci jako Josef Florian, Jan Zahradníček či Jakub Deml. A právě dědictví těchto osobností do značné míry formovalo jak Krylův světonázor, tak jeho uměleckou tvorbu. Opomenutí těchto vlivů by bylo při psaní jeho životopisu velkou ztrátou.

 

Čtenář se tak na jedné straně v knize dočte některé obecně známé skutečnosti z českých politických a kulturních dějin, na druhé straně je zde ovšem řada nových informací, které ani skalní fanoušci známého písničkáře neznají. Autor použil při psaní poměrně neobvyklý, zato však neotřelý přístup - snažil se navštívit místa, na nichž Karel Kryl během svého života pobýval. Ačkoliv se tato místa s uplynulými desetiletími značně proměnila, dávají nahlédnout do Krylova díla (a i do jeho života) daleko více, než by se na první pohled mohlo zdát. Čtenář se kupříkladu dozví, z kterého rozmláceného kostela si Kryl přinesl v krabici poškozenou sochu anděla, v rohu kterého severočeského náměstí stála v oblacích smogu pomalovaná Pieta či kde se nacházela studená kožená křesla, v nichž zasedali v září 1968 výrobci hesel, ve skutečnosti funkcionáři Českomoravského svazu Klubů mládeže. Autor též ve vhodných chvílích uvádí citáty z Krylových písní - ačkoliv se v některých případech jedná o notoricky známá slova, v daném kontextu nepůsobí nijak nadbytečně, a naopak pomáhají dokreslit celkovou atmosféru myšlenkového světa Karla Kryla. Podobnou funkci má i bohatý obrazový doprovod, který zachycuje nejen proměny písničkářovy tváře, ale i jeho oblíbená místa či faksimile zajímavých dokumentů.

 

Ačkoliv Vojtěch Klimt nezapře svůj hluboký obdiv ke Karlu Krylovi, nelze mu nepřiznat i určitou snahu o objektivitu. Písničkář není v jeho podání líčen jako »národní bard, který fascinuje publikum od svých prvních vystoupení« - naopak, jsou zde popsány jeho nelehké umělecké začátky. Z Klimtova výkladu vyplývá, že Krylova umělecká kariéra nabrala strmého vzestupu právě díky osudové národní tragédii - tedy srpnové okupaci. Stejně autor nezastírá nikterak záviděníhodné situace, do nichž se Karel Kryl dostal během pobytu v exilu (včetně osobních problémů).

 

Kniha je z velké části založena na rozhovorech, které Kryl během svého života poskytl, a dále na recenzích a dalších již publikovaných textech. V tomto ohledu shromáždil autor úctyhodnou sbírku článků o Krylovi, zveřejněných nejen v tuzemských novinách a časopisech, ale i v krajanských exilových tiskovinách a zahraničních periodikách. Dále autor čerpal z rozhovorů s pamětníky a Krylovými přáteli. Opomenuty zůstaly bohužel archivní prameny, v prvé řadě dokumenty z provenience komunistických bezpečnostních složek, které cituje Klimt pouze zprostředkovaně (ze studií Pavla Žáčka či Jiřího Plachého). Nemohu tak souhlasit s názorem jednoho recenzenta, že po této knize již těžko někdo napíše o Krylovi něco neznámého. Autor totiž nemohl využít všechny dokumenty z provenience bezpečnostního aparátu, zejména fondů komunistické rozvědky. Domnívám se proto, že jejich studium v Archivu bezpečnostních složek jistě vnese do popisu Krylova životního příběhu řadu zajímavých detailů a zjištění. Za poněkud nešťastný považuji i příliš expresivní název knihy - tato slova sice Kryl v jednom z rozhovorů pronesl, ale měl na mysli samozřejmě symbolickou vinu komunistů na smrti jeho otce, který zemřel přirozeným způsobem, byť mu bezesporu šikanování ze strany poúnorového režimu ubralo několik let života.

 

Kniha je doplněna rozsáhlým poznámkovým aparátem, seznamem použitých pramenů a literatury a též kompletní bibliografií a diskografií Karla Kryla. Na závěr nelze nezmínit fakt, že autorovi knihy bylo v době Krylovy smrti 21 let. Svědčí to podle mého názoru i o tom, že dílo Karla Kryla je atraktivní nejen pro pamětníky komunistického režimu, ale i pro dnešní mladou generaci. Nenaplňují se tak předpovědi některých hudebních kritiků, že Krylova umělecká tvorba nebude po jeho smrti pro posluchače, kteří na vlastní kůži nezažili komunistickou totalitu, příliš srozumitelná.

Petr Koura

Recenze

12. duben není jen Gagarin (nad knihou Vojtěcha Klimta Akorát že mi zabili tátu)

 

Dne 12. dubna 1961 vyletěl do vesmíru první člověk, sovětský kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin. Dne 12. 4. 1944 se v Kroměříži narodil v rodině knihaře syn pokřtěný Karel Jan. Pradědeček pokřtěného chlapce se psal původně Krill, ale později změnil jméno na Kryl. Dědeček novorozence založil v Novém Jičíně s Ferdinandem Scottim jednu z nejslavnějších a nejkvalitnějších knihtiskáren. Tiskárna Kryl & Scotti byla pojmem. Při čtení pamětí majitele nakladatelství Aventinum Otakara Štorcha-Mariena Sladko je žít jsem v roce 1967 netušil, jak často se budu setkávat se jménem vnuka jednoho ze dvou legendárních tiskařů. Tiskli řadu děl geniálního buřiče a básníka Jakuba Demla z Tasova, vytiskli i Máchův Máj s ilustracemi Jana Zrzavého. V roce 1967 ale znal jméno básníka a písničkáře Karla Kryla jen málokdo.

 

Loňského roku se mi dostalo do ruky druhé vydání knihy Vojtěcha Klimta s názvem Akorát že mi zabili tátu, kterou vydalo nakladatelství Galén. Vojtěch Klimt je mladý autor (nar. 1973) a je předsedou Klubu Karla Kryla. Byl jsem zvědav, jak zvládne informovaný člověk a především fanoušek Karla Kryla životní příběh jednoho z nejznámějších a nejslavnějších básníků a písničkářů. Autor uvádí, že na knize pracoval 17 let a je to vidět na první pohled. Kniha není v žádném případě povrchním popisem Krylova života, pro větší prodejnost obsahující pár povinných drbů a pikantností. Láska autora k osobě Karla Kryla se projevuje zejména pečlivostí ve výběru zdrojů, kdy se 13 let od smrti písničkáře snaží vyhnout domněnkám či přáním.

 

Kniha obsahuje velmi bohatý poznámkový aparát symptomatický spíše pro rigorózní práci na vysoké škole, či spíše ještě pro práci disertační. Pečlivě je sestavena i Krylova diskografie, seznam jeho vydaných literárních děl i videosnímků a rejstřík. Popis Krylova života mi pomohl odkrýt mnoho z jeho životních postojů. Podobný pocit jsem měl při čtení deníků Jana Zábrany, geniálního básníka, kterému po roce 1948 zavřeli oba rodiče na mnoho let a on zůstal prakticky sám, bez možnosti vzdělání a s cejchem dítěte velezrádců. Tátovi Karla Kryla nový režim »jenom« pomocí komanda zničil zařízení tiskárny a donutil jej dělat podřadnou fyzickou práci, která jej stála zdraví. Musel živit ženu se třemi dětmi. Ani Jana Zábranu, ani Karla Kryla nemohl ani rok 1968 přesvědčit o tom, že lidé, kteří v nadšení umožňují teror, mohou sami sebe reformovat.

 

Klimt nás podrobně provádí celým životem Karla Kryla. Pro mě byl objevem například motiv nádherných písní Anděl či Pieta. Obě se narodily v teplickém období Krylova života, ten uražený anděl byl z rozbitého kostela a kousek od nádraží stála skutečně socha Piety. Bílé paže Daniely v Morituri te salutant patří Krylově platonické lásce, dceři Gézy Včeličky. Dva roky vojny zcela jistě zrodily později jednu z nejhezčích písní - Lásko. Text k Jeřabinám vznikl před sovětskou okupací a Kryl pak aktualizoval sloku: …prý přišli včas, však vtrhli jako vichřice.

 

Nevěděl jsem, že Kryl neznal noty a naopak, že miloval ruštinu a uměl zpaměti celého Oněgina. Jednou ze škol jeho kytarových akordů, znějících na první desce ve velmi jednouché podobě, byla osada Zlatý klíč a jeho starším spolužákem v Bechyni byl Miki Ryvola. Kryl se celý život vzdělával a základ byl zcela jistě položen otcovou bohatou knihovnou, v níž byla jména v padesátých létech zakázaná, například geniální katolický básník Jan Zahradníček, propuštěný z vězení jen aby zakrátko zemřel. Kryl velmi rád a dobře recitoval. Většina recitativů v písních celkový dojem z projevu zpěváka shodí. Kryla řadím k těm, u nichž je to naopak, včetně naprosto přesně posazeného vulgarismu v Písni neznámého vojína.

 

Zejména u Karla Kryla si kladu otázku, kam by šel jeho vývoj a popularita odstartovaná v roce 1968, v nichž jako katalyzátor bohužel působila sovětská okupace 21. srpna 1968. Pamatuji se, že tehdy ještě zbývala naděje, snad podobně jako po Mnichovu v roce 1938, ale byl to jen sebeklam a iluze. Myslím, že nebýt exilu v roce 1969, byl by Kryl jeden z prvních, kteří by skončili ve vězení a pravděpodobně i v nucené emigraci.

Pro mou generaci byly pečlivě opatrované písně Karla Kryla symbolem krásy i vzdoru. Jeho Maškary a Rakovinu jsem si pouštěl na pásku a byl to vždy malý obřad.

 

Netušil jsem, jak těžké byly Krylovy začátky v exilu, bez peněz, bez znalosti jazyka. Teprve v roce 1983 získal stálé místo ve stanici Svobodná Evropa, kde připravoval hudební i sportovní pořady. Bohužel, rušičky za mnoho miliónů pracovaly v té době dost dokonale. Kryl cestuje po světě, vydává další alba: Karavanu mraků, Plaváčka u Šafránu J. Pallase a Ocelárnu až v Austrálii. Přichází rok 1989 a počátkem listopadu se Kryl setkává ve Wroclavi s českými písničkáři. Zejména v Polsku byl celou tu dobu Kryl velmi populární. Zajímavé je, že v Benátkách Kryl vystoupil s Alexandrem Galičem. 30. listopadu 1989 přilétá Kryl do Prahy a umírá mu maminka. Kryl je všude bouřlivě vítán, koncertuje, vydává desky. Dodnes je diskutován jeho společný zpěv hymny s Karlem Gottem na balkonu Melantrichu.

 

Z té doby si již Kryla pamatuji osobně. Potkával jsem jej dost často ve vinárně Blatnička v Michalské ulici. V této ulici i bydlel. Byl oblečený v typické pruhované košili, kožené vestě, s věčně hořící půlkou cigarety ve špičce. Popíjel bílé víno a bylo ho velmi slyšet. Většina národa nechápala, proč tato žijící legenda kritizuje novou »demokratůru« a především fakt, že nikdo nebyl za zločiny potrestán. Velmi ostře se staví i proti rozdělení státu. Teprve po jeho smrti mnozí pochopili, jak velkou měl Kryl pravdu a jak daleko dopředu viděl. Žil naplno, ale 2. března 1994 je v Mnichově stižen infarktem a druhý den umírá. Je pohřben v Břevnovském klášteře, kde v té době působil jako opat jeho přítel Anastáz Opasek.

 

To vše a mnohem více se v knize dočteme, včetně chronologie míst a dat jednotlivých koncertů. Kniha má smysl nejen pro ty, kterým jméno Kryl nic neříká, ale i pro ty, kteří jej vnímali jen prostřednictvím jeho tvorby. Autorovi se podařilo napsat popis životního příběhu své lidské a umělecké lásky, aniž jsem postřehl snahu fanouška vidět oblíbenou postavu lépe, než ve skutečnosti vypadala.

 

Vzhledem k tomu, že je určitou módou hledat drobné »bleší« nedostatky v textu, nebudu ani já výjimkou. Tak předně odsun Němců nebyl projevem komunistického systému kolektivní viny, ten systém byl dohodnut během války při jednání Spojenců. Označení Klubu K 231 není podle paragrafu, ale podle čísla zákona. Cvičení Varšavské smlouvy na našem území v létě 1968, předcházející okupaci, se nejmenovalo Šumava, ale Vltava. Tyto, a ještě další chybné detaily však nejsou na závadu kvalitě knihy.

 

Po přečtení knihy a po zhlédnutí volby prezidenta jsem si znovu říkal, co by tomu všemu, co už v roce 1990 předpověděl, říkal Karel Kryl. Myslím, že není těžké si to domyslet.

Tomáš Pohl

ZPĚT na detail knihy